Prečo si ženy vyberajú za partnerov debilov?
Prečo si ženy vyberajú za partnerov debilov? Situácií, keď sa táto otázka tíska na jazyk je v okolí viac než dosť. Vždy sa nájde minimalná jedna žena, ktorá trpí vo vzťahu s totálnym pakom, ktorého by ste najradšej vzali kovovou palicou.
Kniha od Robin Norwood: Ženy, které příliš milují dáva bolestivú odpoveď.
Je to pre to, že takéto ženy majú chybné vzorce správania, ktoré nadobudli v detstve. Pokazená rodina je miestom, kde celé peklo začína.
Kniha je plná príbehov rôznych žien, ktoré milujú príliš. Každý príbeh je nakoniec rozpitvaný a čitateľ si postupne uvedomuje aký veľký a závažný problém sa za tým skrýva.
Malá ukážka:
Chloe: studentka vysoké školy, dvacettři let, dcera hrubého otce
Vyrůstala jsem v opravdu šílené rodině. Teď to vím, ale když jsem byla malá, nikdy jsem o tom nepřemýšlela. Doufala jsem jenom, že se nikdy nikdo nedoví, že můj táta mámu bije. Bil nás všechny a myslím, že nás vždycky přesvědčil, že my děti dostáváme ten výprask zaslouženě. Ale já jsem věděla, že máma si to určitě nezasloužila. Vždycky jsem si přála, aby místo ní radši uhodil mne. Věděla jsem, že já to vydržím, ale o ní jsem měla pochybnosti. Všichni jsme si přáli, aby od něj odešla, ale ona to nikdy neudělala. Poznala tak málo lásky! Vždycky jsem jí chtěla dát tolik lásky, aby našla sílu žít sama, ale ona to nedokázala. Před pěti lety umřela na rakovinu. Od pohřbu jsem na tátu nepromluvila. Podle mého ji nezabila žádná rakovina, ale on.
Na fakultě jsem se seznámila s Royem. Celý semestr jsme byli ve stejném semináři z dějin umění, a ani jsme na sebe nepromluvili. Hned na začátku druhého semestru vypukla diskuze o vztazích mezi muži a ženami. A tenhle kluk začal tvrdit, že Američanky jsou naprosto zkažené, že chtějí, aby bylo vždycky po jejich, a muže jenom využívají. Když to říkal, přímo se třásl rozhořčením a já jsem si pomyslela: Chudák, to je opravdu zraněný člověk. "To ty si opravdu myslíš?" zeptala jsem se. A začala jsem mu dokazovat, že všechny ženy nejsou takové - já tedy rozhodně ne. Později, když už jsme spolu chodili, jsem pak nemohla vůbec nic požadovat, protože by okamžitě měl argument pro svoji misogynii. Moje snaha onoho rána v posluchárně vzbudila odezvu. "Nechtěl jsem už do tohohle semináře chodit," řekl mi. "Ale přijdu zas. Chci si s tebou povídat." Vzpomínám si, jak fantasticky mě vzrušilo pomyšlení, že ve mně vidí výjimečnou ženu.
Za necelé dva měsíce už jsme spolu bydleli. Za čtyři měsíce jsem platila nájemné a v podstatě všechny ostatní účty. Také jsem dělala veškeré nákupy. Ale ještě celé dva roky jsem se mu snažila dokázat, že jsem hodná a že mu neublížím. On mi ovšem ubližoval - napřed citově a později i fyzicky. V životě jsem neviděla, že by někdo choval k ženám tolik nenávisti jako on. Vůbec si vlastně nepřál mít nějakou ženu pořád ve své blízkosti. Já jsem si pochopitelně myslela, že to je moje vina. Dostala jsem se z toho jako zázrakem. Jednou jsem se sešla s jeho bývalou dívkou a ta se mě bez okolků zeptala: "Uhodil tě někdy?" "To ani ne," odpověděla jsem. Snažila jsem se stát na jeho straně a také jsem před ní nechtěla vypadat jako naprostá chudinka. Ale pochopila jsem, že jí nic nenalžu, protože ona tím prošla taky. Napřed jsem propadla panice. Stejně jako v dětství jsem měla hrůzu z pomyšlení, že by někdo mohl nahlédnout za fasádu. Celou svou bytostí jsem toužila lhát a divit se, kde sebrala odvahu k tak nemožné otázce. Ale dívala se na mě s takovým pochopením, že jsem ztratila chuť něco předstírat.
Dlouho jsme si povídaly. Řekla mi, že chodí na skupinovou terapii, kde se scházejí ženy, které cosi žene do nezdravých vztahů. Že se tam učí, jak neubližovat samy sobě. Dala mi telefon a já ještě dva měsíce žila v pekle, než jsem našla odvahu zavolat tam. Našla jsem tam ženy, které mi byly hodně podobné. I s jejich podporou mi ale trvalo dalších pár měsíců, než jsem našla sílu s Royem se rozejít. Pořád mě něco nutilo dokazovat mu, že ho mám opravdu ráda.
Čím Roy Chloe přitahoval
Chloe v misogynovi Royovi potkala spojení své matky a otce. Roy byl zlostný a nenáviděl ženy. Kdyby se jí podařilo získat jeho lásku, získala by přeneseně lásku svého otce, který byl také zlostný a destruktivní. Když se ho snažila změnit silou své lásky, snažila se vlastně změnit svou matku a zachránit ji. Viděla v Royovi člověka s nemocnými city a věřila, že ho svou láskou vyléčí. Jako každá žena, jež miluje příliš, chtěla vyhrát svůj spor s ním a s lidmi, které pro ni symbolizoval - s matkou a s otcem. Proto pro ni bylo tak těžké vymanit se z toho tak neuspokojivého a destruktivního vztahu.
Problém je však na oboch stranách a aby sme nekrivdili len ženám:
Bart: třicetšest let; bývalý manažer; alkoholik od svých čtrnácti let. Dva roky abstinuje.
Když jsem potkal Ritu, byl jsem asi rok rozvedený a žil jsem sám. Byla to taková ta dlouhonohá dívka s velkýma očima ve stylu hippies. Zpočátku jsme se spolu hodně sjížděli. Měl jsem ještě fůru peněz, nějaký čas jsme si báječně užívali. Ale Rita nikdy nebyla úplná hippísačka, na to byla moc zodpovědná. Její bostonský původ ji nikdy nezradil. Dokonce i v bytě měla vždycky uklizeno a já s ní měl báječný pocit bezpečí, věřil jsem, že mě nenechá klesnout hodně hluboko.
Hned první večer jsme byli na skvělé večeři a odtamtud jsme šli k ní do bytu. Opil jsem se, až jsem měl okno. Probudil jsem se pod měkoučkým plédem. Hlavu jsem měl podloženou jemně navoněným polštářem. Měl jsem pocit, že jsem doplul do bezpečného přístavu. Rita uměla pečovat o alkoholiky. Její otec, bankéř, se upil k smrti. Brzy jsem se k ní nastěhoval a ještě pár let jsem to táhl jak se dalo, až jsem nakonec všechno ztratil.
Asi po půl roce Rita přestala s drogami. Cítila nejspíš, že nesmí ztratit kontrolu nad našimi životy, protože já byl čím dál víc mimo. V téhle fázi jsme se vzali. Rita netušila, jak zlé to se mnou je. Tehdy už jsem pil celé dny a finančně jsem byl na dně. Nakonec jsem zůstal bez práce a dlužil jsem každému, na koho jsem se podíval. Nevěděl jsem, co dělat.
Vyrazil jsem na dlouhou cestu s představou, že se zabiju v autě, aby to vypadalo jako nešťastná náhoda. Ale ona mě našla v jednom ohavném hotýlku a odvezla mě domů. Byli jsme bez peněz, ale ona mě dostala do protialkoholní léčebny. Vůbec jsem jí nebyl vděčný. Zuřil jsem a deptalo mě to. V prvním roce abstinence mě sexuálně přímo odpuzovala. Dodnes nevím, jestli to zvládneme, ale jak čas plyne, začíná to být lepší.
Co Bárta přitahovalo k Ritě
Když se Bart na první schůzce opil a prakticky upadl do bezvědomí, postarala se Rita o to, aby netrpěl. Tím jako by mu nabídla úlevu na jeho úprku k sebezničení. Na nějakou dobu to vypadalo, že ho dokáže ochránit před hrůzami jeho vlastní závislosti, že ho něžně a oddaně zachrání. Svou péčí však jen prodloužila dobu, po kterou se její partner mohl oddávat své závislosti a nepociťovat její důsledky. Člověk závislý na alkoholu nebo drogách ve skutečnosti nehledá zachránce. Touží po někom, s kým by mohl zůstat nemocný a přitom se cítil v bezpečí. Pro takovou roli se Rita hodila přímo skvěle - ovšem jen do té doby, než to s Bartem začalo být tak zlé, že už nedokázala odčinit všechno, co páchal sám na sobě.
I když jsme na tom hodně zle, potřebujeme pocit, že svůj vlastní život nějak zvládáme. Když nám někdo pomáhá, často se stává, že je nám jeho moc a nadřazenost protivná. Muži se navíc obvykle potřebují cítit silnější než jejich partnerky, jinak je fyzicky nepřitahují. Rita poslala Bárta do nemocnice, z čehož jasně vyplynulo, jak zlé to s ním je. Navíc to od ní bylo hluboce pečovatelské gesto, a tím, každopádně načas, podryla jeho sexuální zájem o svou osobu.
Kromě tohoto emocionálního aspektu je tady ve hře ještě i důvod fyziologický. Když někdo zneužívá alkohol nebo drogy v takovém množství jako Bart a náhle s tím přestane, trvá jeho tělu nejméně rok, než se dostane do formy a než, mimo jiné, dokáže sexuálně reagovat bez pomoci alkoholu nebo drog. V tomto období může mít takový pár problémy, když žena nechápe důvod mužova sníženého zájmu o intimní život. Může se ovšem projevit i zcela opačná reakce na abstinenci. Jak mi řekl jeden mladík, "sex je teď jediná příležitost, jak si mohu pozvednout náladu". Sex se tedy může stát náhražkou za drogu a pomáhat tomu, kdo se začíná uzdravovat, překonat úzkost, jež je typická pro rané stadium abstinence.
Dvojice tvořená závislým člověkem a ženou, jež miluje příliš, se může společně uzdravit jen s mimořádně velkým úsilím. I tak to pro ně bude velmi delikátní proces. Načas totiž musí každý z nich kráčet svou vlastní cestou, soustředit se na své vlastní uzdravení. Musí zaměřit pohled do svého nitra, a to je právě ten pohled, kterému se chtěli vyhnout, když milovali jeden druhého a tančili svůj tanec.
Nie je to ľahké čítanie, nastavuje smutné zrkadlo realite a odráža hlboké zranenia na duši. Odporúčala by som ju každému, pretože dáva odpovede na chúlostivé otázky a bez príkras zobrazuje, čo spôsobujú psychické zranenia.
Knihá je tvrdá a núti človeka k sebareflexii, pred jej krutosťou sa nikto neschová a predsa prináša ohromnú úľavu.
Stojí za prečítanie!
P.S.: Ak ste ako ja, tak smer ulož.to
Kniha od Robin Norwood: Ženy, které příliš milují dáva bolestivú odpoveď.
Je to pre to, že takéto ženy majú chybné vzorce správania, ktoré nadobudli v detstve. Pokazená rodina je miestom, kde celé peklo začína.
Kniha je plná príbehov rôznych žien, ktoré milujú príliš. Každý príbeh je nakoniec rozpitvaný a čitateľ si postupne uvedomuje aký veľký a závažný problém sa za tým skrýva.
Malá ukážka:
Chloe: studentka vysoké školy, dvacettři let, dcera hrubého otce
Vyrůstala jsem v opravdu šílené rodině. Teď to vím, ale když jsem byla malá, nikdy jsem o tom nepřemýšlela. Doufala jsem jenom, že se nikdy nikdo nedoví, že můj táta mámu bije. Bil nás všechny a myslím, že nás vždycky přesvědčil, že my děti dostáváme ten výprask zaslouženě. Ale já jsem věděla, že máma si to určitě nezasloužila. Vždycky jsem si přála, aby místo ní radši uhodil mne. Věděla jsem, že já to vydržím, ale o ní jsem měla pochybnosti. Všichni jsme si přáli, aby od něj odešla, ale ona to nikdy neudělala. Poznala tak málo lásky! Vždycky jsem jí chtěla dát tolik lásky, aby našla sílu žít sama, ale ona to nedokázala. Před pěti lety umřela na rakovinu. Od pohřbu jsem na tátu nepromluvila. Podle mého ji nezabila žádná rakovina, ale on.
Na fakultě jsem se seznámila s Royem. Celý semestr jsme byli ve stejném semináři z dějin umění, a ani jsme na sebe nepromluvili. Hned na začátku druhého semestru vypukla diskuze o vztazích mezi muži a ženami. A tenhle kluk začal tvrdit, že Američanky jsou naprosto zkažené, že chtějí, aby bylo vždycky po jejich, a muže jenom využívají. Když to říkal, přímo se třásl rozhořčením a já jsem si pomyslela: Chudák, to je opravdu zraněný člověk. "To ty si opravdu myslíš?" zeptala jsem se. A začala jsem mu dokazovat, že všechny ženy nejsou takové - já tedy rozhodně ne. Později, když už jsme spolu chodili, jsem pak nemohla vůbec nic požadovat, protože by okamžitě měl argument pro svoji misogynii. Moje snaha onoho rána v posluchárně vzbudila odezvu. "Nechtěl jsem už do tohohle semináře chodit," řekl mi. "Ale přijdu zas. Chci si s tebou povídat." Vzpomínám si, jak fantasticky mě vzrušilo pomyšlení, že ve mně vidí výjimečnou ženu.
Za necelé dva měsíce už jsme spolu bydleli. Za čtyři měsíce jsem platila nájemné a v podstatě všechny ostatní účty. Také jsem dělala veškeré nákupy. Ale ještě celé dva roky jsem se mu snažila dokázat, že jsem hodná a že mu neublížím. On mi ovšem ubližoval - napřed citově a později i fyzicky. V životě jsem neviděla, že by někdo choval k ženám tolik nenávisti jako on. Vůbec si vlastně nepřál mít nějakou ženu pořád ve své blízkosti. Já jsem si pochopitelně myslela, že to je moje vina. Dostala jsem se z toho jako zázrakem. Jednou jsem se sešla s jeho bývalou dívkou a ta se mě bez okolků zeptala: "Uhodil tě někdy?" "To ani ne," odpověděla jsem. Snažila jsem se stát na jeho straně a také jsem před ní nechtěla vypadat jako naprostá chudinka. Ale pochopila jsem, že jí nic nenalžu, protože ona tím prošla taky. Napřed jsem propadla panice. Stejně jako v dětství jsem měla hrůzu z pomyšlení, že by někdo mohl nahlédnout za fasádu. Celou svou bytostí jsem toužila lhát a divit se, kde sebrala odvahu k tak nemožné otázce. Ale dívala se na mě s takovým pochopením, že jsem ztratila chuť něco předstírat.
Dlouho jsme si povídaly. Řekla mi, že chodí na skupinovou terapii, kde se scházejí ženy, které cosi žene do nezdravých vztahů. Že se tam učí, jak neubližovat samy sobě. Dala mi telefon a já ještě dva měsíce žila v pekle, než jsem našla odvahu zavolat tam. Našla jsem tam ženy, které mi byly hodně podobné. I s jejich podporou mi ale trvalo dalších pár měsíců, než jsem našla sílu s Royem se rozejít. Pořád mě něco nutilo dokazovat mu, že ho mám opravdu ráda.
Čím Roy Chloe přitahoval
Chloe v misogynovi Royovi potkala spojení své matky a otce. Roy byl zlostný a nenáviděl ženy. Kdyby se jí podařilo získat jeho lásku, získala by přeneseně lásku svého otce, který byl také zlostný a destruktivní. Když se ho snažila změnit silou své lásky, snažila se vlastně změnit svou matku a zachránit ji. Viděla v Royovi člověka s nemocnými city a věřila, že ho svou láskou vyléčí. Jako každá žena, jež miluje příliš, chtěla vyhrát svůj spor s ním a s lidmi, které pro ni symbolizoval - s matkou a s otcem. Proto pro ni bylo tak těžké vymanit se z toho tak neuspokojivého a destruktivního vztahu.
Problém je však na oboch stranách a aby sme nekrivdili len ženám:
Bart: třicetšest let; bývalý manažer; alkoholik od svých čtrnácti let. Dva roky abstinuje.
Když jsem potkal Ritu, byl jsem asi rok rozvedený a žil jsem sám. Byla to taková ta dlouhonohá dívka s velkýma očima ve stylu hippies. Zpočátku jsme se spolu hodně sjížděli. Měl jsem ještě fůru peněz, nějaký čas jsme si báječně užívali. Ale Rita nikdy nebyla úplná hippísačka, na to byla moc zodpovědná. Její bostonský původ ji nikdy nezradil. Dokonce i v bytě měla vždycky uklizeno a já s ní měl báječný pocit bezpečí, věřil jsem, že mě nenechá klesnout hodně hluboko.
Hned první večer jsme byli na skvělé večeři a odtamtud jsme šli k ní do bytu. Opil jsem se, až jsem měl okno. Probudil jsem se pod měkoučkým plédem. Hlavu jsem měl podloženou jemně navoněným polštářem. Měl jsem pocit, že jsem doplul do bezpečného přístavu. Rita uměla pečovat o alkoholiky. Její otec, bankéř, se upil k smrti. Brzy jsem se k ní nastěhoval a ještě pár let jsem to táhl jak se dalo, až jsem nakonec všechno ztratil.
Asi po půl roce Rita přestala s drogami. Cítila nejspíš, že nesmí ztratit kontrolu nad našimi životy, protože já byl čím dál víc mimo. V téhle fázi jsme se vzali. Rita netušila, jak zlé to se mnou je. Tehdy už jsem pil celé dny a finančně jsem byl na dně. Nakonec jsem zůstal bez práce a dlužil jsem každému, na koho jsem se podíval. Nevěděl jsem, co dělat.
Vyrazil jsem na dlouhou cestu s představou, že se zabiju v autě, aby to vypadalo jako nešťastná náhoda. Ale ona mě našla v jednom ohavném hotýlku a odvezla mě domů. Byli jsme bez peněz, ale ona mě dostala do protialkoholní léčebny. Vůbec jsem jí nebyl vděčný. Zuřil jsem a deptalo mě to. V prvním roce abstinence mě sexuálně přímo odpuzovala. Dodnes nevím, jestli to zvládneme, ale jak čas plyne, začíná to být lepší.
Co Bárta přitahovalo k Ritě
Když se Bart na první schůzce opil a prakticky upadl do bezvědomí, postarala se Rita o to, aby netrpěl. Tím jako by mu nabídla úlevu na jeho úprku k sebezničení. Na nějakou dobu to vypadalo, že ho dokáže ochránit před hrůzami jeho vlastní závislosti, že ho něžně a oddaně zachrání. Svou péčí však jen prodloužila dobu, po kterou se její partner mohl oddávat své závislosti a nepociťovat její důsledky. Člověk závislý na alkoholu nebo drogách ve skutečnosti nehledá zachránce. Touží po někom, s kým by mohl zůstat nemocný a přitom se cítil v bezpečí. Pro takovou roli se Rita hodila přímo skvěle - ovšem jen do té doby, než to s Bartem začalo být tak zlé, že už nedokázala odčinit všechno, co páchal sám na sobě.
I když jsme na tom hodně zle, potřebujeme pocit, že svůj vlastní život nějak zvládáme. Když nám někdo pomáhá, často se stává, že je nám jeho moc a nadřazenost protivná. Muži se navíc obvykle potřebují cítit silnější než jejich partnerky, jinak je fyzicky nepřitahují. Rita poslala Bárta do nemocnice, z čehož jasně vyplynulo, jak zlé to s ním je. Navíc to od ní bylo hluboce pečovatelské gesto, a tím, každopádně načas, podryla jeho sexuální zájem o svou osobu.
Kromě tohoto emocionálního aspektu je tady ve hře ještě i důvod fyziologický. Když někdo zneužívá alkohol nebo drogy v takovém množství jako Bart a náhle s tím přestane, trvá jeho tělu nejméně rok, než se dostane do formy a než, mimo jiné, dokáže sexuálně reagovat bez pomoci alkoholu nebo drog. V tomto období může mít takový pár problémy, když žena nechápe důvod mužova sníženého zájmu o intimní život. Může se ovšem projevit i zcela opačná reakce na abstinenci. Jak mi řekl jeden mladík, "sex je teď jediná příležitost, jak si mohu pozvednout náladu". Sex se tedy může stát náhražkou za drogu a pomáhat tomu, kdo se začíná uzdravovat, překonat úzkost, jež je typická pro rané stadium abstinence.
Dvojice tvořená závislým člověkem a ženou, jež miluje příliš, se může společně uzdravit jen s mimořádně velkým úsilím. I tak to pro ně bude velmi delikátní proces. Načas totiž musí každý z nich kráčet svou vlastní cestou, soustředit se na své vlastní uzdravení. Musí zaměřit pohled do svého nitra, a to je právě ten pohled, kterému se chtěli vyhnout, když milovali jeden druhého a tančili svůj tanec.
Nie je to ľahké čítanie, nastavuje smutné zrkadlo realite a odráža hlboké zranenia na duši. Odporúčala by som ju každému, pretože dáva odpovede na chúlostivé otázky a bez príkras zobrazuje, čo spôsobujú psychické zranenia.
Knihá je tvrdá a núti človeka k sebareflexii, pred jej krutosťou sa nikto neschová a predsa prináša ohromnú úľavu.
Stojí za prečítanie!
P.S.: Ak ste ako ja, tak smer ulož.to
Komentáre
Zverejnenie komentára
Ďakovala